Auta, která vlastním, si vlastně jen půjčuju.

Na chvíli se objeví u mě v garáži. Chvíli s nimi žiju, jezdím v nich, upravím je podle sebe a nechám na nich svůj rukopis. Přidám pár detailů, trochu svého vkusu a hlavně kus svého času. Díky tomu jsou zase o něco víc osobní.

Pak přijde moment, kdy jedou dál.

K jinému majiteli, do jiné garáže a do úplně jiného života. Možná je bude upravovat dál. Možná všechno, co jsem udělal, zase vrátí do původního stavu. A to je vlastně v pořádku.

Žádné auto nám nepatří navždy.

Nedávno si mě třeba na Instagramu našel klučina, který koupil Preludu páté generace s motorem 2.2 VTi. Koupil ji od člověka, kterému jsem ji kdysi prodal já.

Chtěl mi jen připomenout, že Luděna, jak jsem jí říkal, pořád žije a dál jezdí po našich silnicích.

Poslal mi pár fotek a napsal, že všechno zůstalo tak, jak jsem Luděnu poslal dál. Kola, body kit, výfuk, podvozek… Dokonce i nálepky na zadním okně jsem poznal. Pořád tam byly ty ode mě.

Jsme jen lidi, kteří na chvíli drží klíče. A doufáme, že po nás zůstane něco dobrého.

A to, jak smutně dopadl jeden z mých dalších projektů, Lexus IS250, si necháme zase na jindy.