Born in the village. Built for the streets.

Na chvíli se objeví u mě v garáži. Chvíli s nimi žiju, jezdím v nich, upravím je podle sebe a nechám na nich svůj rukopis. Přidám pár detailů, trochu svého vkusu a hlavně kus svého času. Díky tomu jsou zase o něco víc osobní.

Pak přijde moment, kdy jedou dál.

K jinému majiteli, do jiné garáže a do úplně jiného života. Možná je bude upravovat dál. Možná všechno, co jsem udělal, zase vrátí do původního stavu. A to je vlastně v pořádku.

Žádné auto nám nepatří navždy.

Nedávno si mě třeba na Instagramu našel klučina, který koupil Preludu páté generace s motorem 2.2 VTi. Koupil ji od člověka, kterému jsem ji kdysi prodal já.

Chtěl mi jen připomenout, že Luděna, jak jsem jí říkal, pořád žije a dál jezdí po našich silnicích.

Poslal mi pár fotek a napsal, že všechno zůstalo tak, jak jsem Luděnu poslal dál. Kola, body kit, výfuk, podvozek… Dokonce i nálepky na zadním okně jsem poznal. Pořád tam byly ty ode mě.

Jsme jen lidi, kteří na chvíli drží klíče. A doufáme, že po nás zůstane něco dobrého.

A to, jak smutně dopadl jeden z mých dalších projektů, Lexus IS250, si necháme zase na jindy.

Sledoval jsem je na různých buildech napříč instagramem a pár měsíců jsem se chystal pullnout trigger.

Jenže…

Sehnat dneska originální díly na starou Hondu začíná být docela sport.

Na obyčejný "shibbiku" se pořád dá najít spousta věcí. Sice už to není jako před deseti nebo patnácti lety, ale pořád je z čeho vybírat.

Integra je ale úplně jiná liga.

Kdybych měl parafrázovat Samuela L. Jacksona v roli Julese z filmu Pulp Fiction:

"...sehnat díly na Civic a shánět díly na Integru není hra na stejným hřišti, není to ani stejná liga, je to úplně jinej sport, na tom sehnat díly na Civica není vůbec nic."

Originální díly se občas objeví, ale většinou zmizí dřív, než stihnu napsat prodávajícímu zprávu, že mám zájem, oblíkám se a valím pro to.

No co už.

Nakonec se jedny přece jen objevily a povedlo se mi je koupit.

A pak… mi skoro půl roku ležely doma.

Teď na ně konečně přišla řada.

Když jsem je vytáhl z krabice, nebyla to žádná hitparáda.

Spíš naopak.

Starý lak, oděrky, pár šrámů…

Takže šly úplně dolů všechny vrstvy laku, pořádně přebrousit a připravit na nový.

Nakonec dostaly pořádnou vrstvu mojí oblíbené barvy s kódem: R81 a ta značí jediné… Milano Red.

Tu barvu na Integře prostě miluju.

A vlastně je docela vzácná.

Když dneska u nás potkáš Integru, bude skoro určitě bílá.

Pak černá.

Modrá.

Občas žlutá.

Ale červená?

Ta je dneska skoro jednorožec.

Vlastně… už samotná Integra je u nás jednorožec.

Pak už zbývalo jen všechno nahodit na auto.

A přesně kvůli takovým dílům mě baví nechávat Integru co nejvíc v OEM+ stylu.

Ale ten, kdo tady ty pekáče zná, bude vědět.

Prahy doplnily nástavce zadního nárazníku, aby byl celý kit kompletní, včetně předku, který už na autě mám.

Ty se nechaly sehnat v USA a následně doručit do Česka.

Celý výsledek dohromady hraje parádně, o tom se můžete přesvědčit v galerii níže.

Už delší dobu mi fakt vadilo dno kufru v mojí Integře. Měl jsem tam starou desku, která sice svůj účel plnila, ale upřímně vypadalo to spíš jako nouzové řešení než něco, co by se mi líbilo.

Tak jsem začal přemýšlet, co s tím.

Byla asi jedna ráno a já místo spaní projížděl dobové katalogy Hondy na jednom instagramovém profilu a tam jsem narazil na jednu zajímavost z první generace Hondy CR-V. Japonští designéři tehdy přišli s jednoduchým, ale skvělým nápadem - dno kufru jde během chvilky vyndat a rozložit jako stolek.

V tu chvíli jsem měl jasno, tohle nutně potřebuju do Integry.

Pak proběhlo klasické kolečko telefonátů na vrakoviště a nakonec se zadařilo. Jeden jsem sehnal.

Dorazil mi domů a šlo vidět, že už za sebou něco měl, chtělo to pořádně vyčistit, odmastit a nakonec černý lak, aby pěkně zapadl do interiéru Integry.

Výsledek je parádní. V kufru to vypadá konečně o třídu líp a navíc tam vozím něco, co většina lidí vůbec netuší, že existuje.

Takový malý hidden gem z devadesátek.

A k čemu mi vlastně bude?

Představa je úplně jednoduchá. Vzít Huga, zastavit někde na pěkném místě, vytáhnout skládací židličku, rozložit stolek… a na něj položit dva rohlíky a patnáct deka pařížáku. Protože ne každá věc na auto musí stát deset tisíc. Někdy úplně stačí obyčejná svačina s výhledem a auto, které vás tam dovezlo.

A přesně o tom to celé je.

Když už jsem se pustil do zadní části auta, přišla řada i na zadní sedačky. Ty šly ven. Jednak je stejně skoro nikdy nevyužiju a dále se tím podařilo ušetřit pár kilo. Aspoň jsem symbolicky trochu pomohl těm dvěma stovkám koní, co už skoro 30 let poctivě makají pod kapotou.

A když už jsem byl v tom, upravil jsem i hasičák. Bílé nápisy jsem schoval pod červenou fólii a nakonec na něj přistála samolepka Safety Drive od kluků ze Shatsu.

Co mě ale potěšilo nejvíc, bylo znovu po dlouhé době potkat svoje známé z různých koutů České republiky. S většinou z nich jsme v kontaktu hlavně přes Instagram. Člověk celý rok sleduje, jak jejich auta postupně vznikají, co všechno upravili nebo předělali, a pak je po roce vidí naživo. To je podle mě na podobných akcích to nejlepší. Nejde jen o auta, ale hlavně o ty lidi kolem nich.

Díky Hatenaki za skvěle zorganizovaný event a už teď se těším, co přinese příští ročník.