Born in the village. Built for the streets.

Pokud jsi někdy hrál Street Fighter II, určitě budeš vědět, o čem mluvím. Mezi souboji se objevil bonus level, ve kterém bylo potřeba během časového limitu zničit zaparkované auto. Měl jsi za úkol do něj bušit, dokud z něj nezbyde hromada šrotu.

Auto v téhle scéně nemělo žádné jméno. Ve skutečnosti ale dost připomínalo Lexus LS400, případně jeho japonskou verzi Toyota Celsior.

A právě tenhle trochu zvláštní kus herní historie teď dostal skutečnou podobu.

Společnost The General Insurance nechala postavit repliku auta podle původní pixelové grafiky ze Street Fighter II. Na projektu se podílela i společnost Vehicle Effects, která staví auta pro filmovou produkci a podílela se mimo jiné na projektech ze série Rychle a zběsile.

Výsledkem je Lexus, který vypadá, jako kdyby někdo vzal původní hru, zastavil obraz a rozhodl se ho přenést do skutečného světa.

Nejde přitom jen o polep karoserie.

Hranaté pixelové tvary dostala maska, zrcátka i kliky dveří. Uvnitř to pokračuje ve stejném duchu, včetně pixelového čalounění a řadicí páky připomínající joystick. Nechybí ani otvory inspirované arkádovým automatem, které slouží k zapnutí vyhřívání sedadel.

Celý projekt vznikl jako propagace připravovaného filmového zpracování Street Fighteru. A přestože jde primárně o reklamní projekt, je na něm něco, co mě baví.

Někdo vzal naprosto obyčejnou součást staré videohry a věnoval spoustu práce tomu, aby ji přenesl do reality.

Lexus LS400 je přitom sám o sobě zajímavé auto. Velký japonský luxusní sedan, který se v devadesátých letech snažil ukázat, že Japonsko dokáže postavit vůz schopný konkurovat zavedeným evropským značkám. Jenže místo toho, aby si ho tahle generace hráčů pamatovala hlavně jako pohodlný sedan s osmiválcem, máme v hlavě úplně jiný obrázek.

Zaparkované auto, odpočet času a pár dobře mířených úderů.

Možná bych si ho sám do garáže nepostavil. Ale rozhodně bych se u něho zastavil, vytáhl telefon a udělal pár fotek.

Možná za to může způsob, jakým jsou japonské města postavené. Všude je málo místa, uličky jsou úzké a auta jsou namačkané mezi domy, obchody a vending machines. Možná za to může světlo. A možná za to můžou prostě auta.

Protože když mezi těmi domy večer uvidíš zaparkovanou S13 zenki, na malých čtrnáctipalcových kolech Hayashi Racing Yayoi, maličkou Toyotu Starlet KP61 na A3A Advanech, nebo třeba Integru se super meaty setupem a vybraným introšem, najednou to celé začne dávat smysl.

V Japonsku mě vždycky fascinovalo, jak přirozenou součástí života auta jsou. Nejsou vystavená jen na srazech. Nejsou jen v garážích. Jsou prostě všude. Zaparkované před domem.

Před konbini, u benzínky, pod panelákem.

Na parkovišti někde mezi dvěma budovama.

A právě tyhle obyčejné momenty jsou podle mě dost často zajímavější než dokonale naaranžované fotografie třeba z proslulého srazu s názvem Wekfest.

Protože auto tam prostě žije.

Pak jsou tu parkoviště, které vypadají, jako by vznikly někde mezi realitou a nějakou starou japonskou závodní hrou.

Malý prostor, kovové zábrany, čáry na asfaltu, automat na placení.

Nad tím několik pater budov a někde v dálce světla velkoměsta.

A uprostřed toho všechno zaparkovaný Civic.

Na první pohled nic speciálního.

Ale po bližším pohledu uvidíš ten cit pro detail, Spoon brzdiče, řidičova sedačka nesoucí nápis Bride, kola značky…(zde to nechám na vaší představivosti).

A právě v tom je to kouzlo.

Někdo by kolem toho možná prošel bez povšimnutí.

Ale já bych tam pravděpodobně vytáhl telefon.

Líbí se mi i to, jak moc parkování v Japonsku souvisí s velikostí aut.

Když máte málo prostoru, začnete přemýšlet trochu jinak.

Kei car. Malý hatchback. Malé kupé.

Auto, které se vejde prakticky všude.

A pak se podíváš na fotky japonských parkovišť a začne ti docházet, proč právě tady vzniklo tolik ikonických malých aut.

Není to náhoda.

Prostředí vás prostě nějakým způsobem ovlivní.

A potom jsou tu PA. Parkovací zóny u dálnic. Místa, kde se večer na chvíli zastavíš, dáš si něco z automatu a jen koukáš kolem sebe.

Motor už je studený, venku je ticho, někde v dálce projede kamion.

A vedle tebe stojí auto, které jsi ještě před deseti minutami znal jen z internetu.

Tohle je přesně ten typ momentu, který mě na japonské car culture baví. Není potřeba velký event. Není potřeba pódium. Není potřeba X tisíc lidí.

Někdy stačí pár aut na parkovišti.

Přesně proto mám rád fotky aut zaparkovaných v Japonsku.

Ten svět kolem nich, beton, neony.

Vending machines.

Déšť, hory, úzké ulice, konbini, dálnice.

Auta, které už něco zažily.

A ten zvláštní pocit, že i když se vlastně nic neděje, pořád se něco děje.

Možná je to jen moje romantizování Japonska.

Ale upřímně? Mně to vůbec nevadí.

Protože přesně kvůli těmhle malým věcem jsem si japonské auta zamiloval.

A kdybych měl jednou možnost projet Japonsko v nějaké staré Hondě, vůbec bych nepotřeboval žádný velký plán.

Jel bych.

Zastavil bych na parkovišti. Koupil kávu z automatu.

A chvíli jen koukal.

Protože někdy je nejlepší část celé cesty právě ta, když nikam nejedeš.

Fotografie použité v tomto článku pořídil a dodal můj velice dobrý kamarád, fotograf Štěpán Zvoníček ze ShutterShifters.

Na chvíli se objeví u mě v garáži. Chvíli s nimi žiju, jezdím v nich, upravím je podle sebe a nechám na nich svůj rukopis. Přidám pár detailů, trochu svého vkusu a hlavně kus svého času. Díky tomu jsou zase o něco víc osobní.

Pak přijde moment, kdy jedou dál.

K jinému majiteli, do jiné garáže a do úplně jiného života. Možná je bude upravovat dál. Možná všechno, co jsem udělal, zase vrátí do původního stavu. A to je vlastně v pořádku.

Žádné auto nám nepatří navždy.

Nedávno si mě třeba na Instagramu našel klučina, který koupil Preludu páté generace s motorem 2.2 VTi. Koupil ji od člověka, kterému jsem ji kdysi prodal já.

Chtěl mi jen připomenout, že Luděna, jak jsem jí říkal, pořád žije a dál jezdí po našich silnicích.

Poslal mi pár fotek a napsal, že všechno zůstalo tak, jak jsem Luděnu poslal dál. Kola, body kit, výfuk, podvozek… Dokonce i nálepky na zadním okně jsem poznal. Pořád tam byly ty ode mě.

Jsme jen lidi, kteří na chvíli drží klíče. A doufáme, že po nás zůstane něco dobrého.

A to, jak smutně dopadl jeden z mých dalších projektů, Lexus IS250, si necháme zase na jindy.

Sehnat dneska originální díly na starou Hondu začíná být docela sport.

Na obyčejný "shibbiku" se pořád dá najít spousta věcí. Sice už to není jako před deseti nebo patnácti lety, ale pořád je z čeho vybírat.

Integra je ale úplně jiná liga.

Kdybych měl parafrázovat Samuela L. Jacksona v roli Julese z filmu Pulp Fiction:

"...sehnat díly na Civic a shánět díly na Integru není hra na stejným hřišti, není to ani stejná liga, je to úplně jinej sport, na tom sehnat díly na Civica není vůbec nic."

Originální díly se občas objeví, ale většinou zmizí dřív, než stihnu napsat prodávajícímu zprávu, že mám zájem, oblíkám se a valím pro to.

No co už.

Nakonec se jedny přece jen objevily a povedlo se mi je koupit.

A pak… mi skoro půl roku ležely doma.

Teď na ně konečně přišla řada.

Když jsem je vytáhl z krabice, nebyla to žádná hitparáda.

Spíš naopak.

Starý lak, oděrky, pár šrámů…

Takže šly úplně dolů všechny vrstvy laku, pořádně přebrousit a připravit na nový.

Nakonec dostaly pořádnou vrstvu mojí oblíbené barvy s kódem: R81 a ta značí jediné… Milano Red.

Tu barvu na Integře prostě miluju.

A vlastně je docela vzácná.

Když dneska u nás potkáš Integru, bude skoro určitě bílá.

Pak černá.

Modrá.

Občas žlutá.

Ale červená?

Ta je dneska skoro jednorožec.

Vlastně… už samotná Integra je u nás jednorožec.

Pak už zbývalo jen všechno nahodit na auto.

A přesně kvůli takovým dílům mě baví nechávat Integru co nejvíc v OEM+ stylu.

Ale ten, kdo tady ty pekáče zná, bude vědět.

Prahy doplnily nástavce zadního nárazníku, aby byl celý kit kompletní, včetně předku, který už na autě mám.

Ty se nechaly sehnat v USA a následně doručit do Česka.

Celý výsledek dohromady hraje parádně, o tom se můžete přesvědčit v galerii níže.

Už delší dobu mi fakt vadilo dno kufru v mojí Integře. Měl jsem tam starou desku, která sice svůj účel plnila, ale upřímně vypadalo to spíš jako nouzové řešení než něco, co by se mi líbilo.

Tak jsem začal přemýšlet, co s tím.

Byla asi jedna ráno a já místo spaní projížděl dobové katalogy Hondy na jednom instagramovém profilu a tam jsem narazil na jednu zajímavost z první generace Hondy CR-V. Japonští designéři tehdy přišli s jednoduchým, ale skvělým nápadem - dno kufru jde během chvilky vyndat a rozložit jako stolek.

V tu chvíli jsem měl jasno, tohle nutně potřebuju do Integry.

Pak proběhlo klasické kolečko telefonátů na vrakoviště a nakonec se zadařilo. Jeden jsem sehnal.

Dorazil mi domů a šlo vidět, že už za sebou něco měl, chtělo to pořádně vyčistit, odmastit a nakonec černý lak, aby pěkně zapadl do interiéru Integry.

Výsledek je parádní. V kufru to vypadá konečně o třídu líp a navíc tam vozím něco, co většina lidí vůbec netuší, že existuje.

Takový malý hidden gem z devadesátek.

A k čemu mi vlastně bude?

Představa je úplně jednoduchá. Vzít Huga, zastavit někde na pěkném místě, vytáhnout skládací židličku, rozložit stolek… a na něj položit dva rohlíky a patnáct deka pařížáku. Protože ne každá věc na auto musí stát deset tisíc. Někdy úplně stačí obyčejná svačina s výhledem a auto, které vás tam dovezlo.

A přesně o tom to celé je.

Když už jsem se pustil do zadní části auta, přišla řada i na zadní sedačky. Ty šly ven. Jednak je stejně skoro nikdy nevyužiju a dále se tím podařilo ušetřit pár kilo. Aspoň jsem symbolicky trochu pomohl těm dvěma stovkám koní, co už skoro 30 let poctivě makají pod kapotou.

A když už jsem byl v tom, upravil jsem i hasičák. Bílé nápisy jsem schoval pod červenou fólii a nakonec na něj přistála samolepka Safety Drive od kluků ze Shatsu.

Co mě ale potěšilo nejvíc, bylo znovu po dlouhé době potkat svoje známé z různých koutů České republiky. S většinou z nich jsme v kontaktu hlavně přes Instagram. Člověk celý rok sleduje, jak jejich auta postupně vznikají, co všechno upravili nebo předělali, a pak je po roce vidí naživo. To je podle mě na podobných akcích to nejlepší. Nejde jen o auta, ale hlavně o ty lidi kolem nich.

Díky Hatenaki za skvěle zorganizovaný event a už teď se těším, co přinese příští ročník.