Na Japonsku mě baví jedna zvláštní věc. V Japonsku dokážou udělat zajímavé i něco, co by jinde člověk vůbec nefotil. Třeba parkoviště. Betonová plocha mezi domy. Několik míst, automat, pár světel a vedle toho zaparkované auto. Nic víc. A přesto to má něco do sebe.

Možná za to může způsob, jakým jsou japonské města postavené. Všude je málo místa, uličky jsou úzké a auta jsou namačkané mezi domy, obchody a vending machines. Možná za to může světlo. A možná za to můžou prostě auta.

Protože když mezi těmi domy večer uvidíš zaparkovanou S13 zenki, na malých čtrnáctipalcových kolech Hayashi Racing Yayoi, maličkou Toyotu Starlet KP61 na A3A Advanech, nebo třeba Integru se super meaty setupem a vybraným introšem, najednou to celé začne dávat smysl.

V Japonsku mě vždycky fascinovalo, jak přirozenou součástí života auta jsou. Nejsou vystavená jen na srazech. Nejsou jen v garážích. Jsou prostě všude. Zaparkované před domem.

Před konbini, u benzínky, pod panelákem.

Na parkovišti někde mezi dvěma budovama.

A právě tyhle obyčejné momenty jsou podle mě dost často zajímavější než dokonale naaranžované fotografie třeba z proslulého srazu s názvem Wekfest.

Protože auto tam prostě žije.

Pak jsou tu parkoviště, které vypadají, jako by vznikly někde mezi realitou a nějakou starou japonskou závodní hrou.

Malý prostor, kovové zábrany, čáry na asfaltu, automat na placení.

Nad tím několik pater budov a někde v dálce světla velkoměsta.

A uprostřed toho všechno zaparkovaný Civic.

Na první pohled nic speciálního.

Ale po bližším pohledu uvidíš ten cit pro detail, Spoon brzdiče, řidičova sedačka nesoucí nápis Bride, kola značky…(zde to nechám na vaší představivosti).

A právě v tom je to kouzlo.

Někdo by kolem toho možná prošel bez povšimnutí.

Ale já bych tam pravděpodobně vytáhl telefon.

Líbí se mi i to, jak moc parkování v Japonsku souvisí s velikostí aut.

Když máte málo prostoru, začnete přemýšlet trochu jinak.

Kei car. Malý hatchback. Malé kupé.

Auto, které se vejde prakticky všude.

A pak se podíváš na fotky japonských parkovišť a začne ti docházet, proč právě tady vzniklo tolik ikonických malých aut.

Není to náhoda.

Prostředí vás prostě nějakým způsobem ovlivní.

A potom jsou tu PA. Parkovací zóny u dálnic. Místa, kde se večer na chvíli zastavíš, dáš si něco z automatu a jen koukáš kolem sebe.

Motor už je studený, venku je ticho, někde v dálce projede kamion.

A vedle tebe stojí auto, které jsi ještě před deseti minutami znal jen z internetu.

Tohle je přesně ten typ momentu, který mě na japonské car culture baví. Není potřeba velký event. Není potřeba pódium. Není potřeba X tisíc lidí.

Někdy stačí pár aut na parkovišti.

Přesně proto mám rád fotky aut zaparkovaných v Japonsku.

Ten svět kolem nich, beton, neony.

Vending machines.

Déšť, hory, úzké ulice, konbini, dálnice.

Auta, které už něco zažily.

A ten zvláštní pocit, že i když se vlastně nic neděje, pořád se něco děje.

Možná je to jen moje romantizování Japonska.

Ale upřímně? Mně to vůbec nevadí.

Protože přesně kvůli těmhle malým věcem jsem si japonské auta zamiloval.

A kdybych měl jednou možnost projet Japonsko v nějaké staré Hondě, vůbec bych nepotřeboval žádný velký plán.

Jel bych.

Zastavil bych na parkovišti. Koupil kávu z automatu.

A chvíli jen koukal.

Protože někdy je nejlepší část celé cesty právě ta, když nikam nejedeš.

Fotografie použité v tomto článku pořídil a dodal můj velice dobrý kamarád, fotograf Štěpán Zvoníček ze ShutterShifters.